Znáte tento obraz? První krok k samoléčení.

Úvodní strana » Články » Znáte tento obraz? První krok k samoléčení.
Úvodní strana » Články » Znáte tento obraz? První krok k samoléčení.

Znáte tento obraz? První krok k samoléčení.

Ilja Jefimovič Repin: Burlaci na Volze.

Úděsná dřina, všechny dny se podobají jeden druhému. Už ráno, kdy vstali z tvrdého volžského břehu a rozhýbávali nocí ztuhlé nohy a ruce tak věděli, co je bude čekat. Stále stejné. Tento den i všechny další dny. Navždy. Možná až do dne posledního. A tak opět uchopili provazy a popruhy a táhli dál naložené lodě proti proudu řeky. V zimě, v horku. Stále dál. Tento obraz si v alegorické podobě beru často za vzor, pokud se bavíme o „našich vlastních lodích“ rovněž naložených až po okraj všemi křivdami, trápeními, těžkostmi, ústrky, ale také naší zlobou, nenávistí, odporem, nechutí odpustit, neschopností nechat věci „plavat“.

Lodě, které jsme naplnili vším, co jsme si nastřádali doposud v našem životě a možná i v životech předešlých.

Každý den stejný. Do úmoru.

Jednou ale pochopíme, že již nemáme síly pokračovat. Pochopíme to v tom jediném okamžiku, kdy klesneme na kolena na tvrdý písčitý břeh, vysílení, zbědovaní a z hloubi vlastního nitra poprosíme o pomoc, že nejsme schopni již táhnout tu nesmírnou tíhu dál. Všechny síly byly dávno vyčerpány ty dny, týdny, roky a staletí před tím.

A u našich uší se ozve hlas, který nám z lehkostí poví: „Tak to pusť…už ten provaz přece nemusíš držet. Je to jenom na tobě, kdy to uděláš“.

Zarazíme se a nevěřícně posloucháme, zda dostaneme další doplňující instrukce...trochu zklamaní, překvapení, trochu rozzlobení:

„Ne, to není možné, nemůže to být tak jednoduché. Pustit. Jenom to zkrátka obyčejně pustit? Co ty dlouhé roky, ty síly vynaložené na to, aby loď zdolávala jednotlivé metry a kilometry s nákladem proti proudu. Co ten čas, který tomu byl věnován? A nakonec …vždyť je v tom naložený celý můj život, všechno to trápení, které dnes a denně běží mojí hlavou a které dnes a denně vyprávím na potkání všem v mém okolí. A nyní to … jen tak pustit?“

Už se nic dalšího neozve a my v úplném zmatení ustoupíme trochu stranou, podíváme se do svých dlaní a potom pomalu necháme ten provaz vyklouznout. Díváme se, jak spadne na zem a vzdaluje se pryč společně s plně naloženou lodí našich letitých strastí, kterou začne unášet proud a začneme v sobě pociťovat první změnu.

Prázdno? Ano, i tak by se to dalo nazvat. Něčeho jsme se zbavili. Nesmírné tíhy.

Možná se budete dívat za tou lodí, jak pomalu mizí v dáli, jak jí unáší proud a začnete uvažovat, co ale teď budete dělat dál, když zmizela velká část vás a vaší životní náplně? Mnohdy podvědomého ale i nevědomého cíle života?

Nebojte se, určitě vás brzy něco napadne.  

A já k tomu dodávám. Vždy je čas to udělat. Tak jako na tom volžském břehu i v našich životech v každém jeho okamžiku. Můžeme sami a dobrovolně pustit ten provaz, který nás svazuje s traumaty našich minulostí. Je to totiž jenom na nás.

To my ho držíme a mnohdy sami nechceme pustit.

A co bude druhým aspektem našeho rozhodnutí? Fyzické tělo. Budete s úžasem sledovat, jak se postupně začínáte zbavovat svých chronických, letitých potíží, které Vás provázely životem a u kterých jste si mnohdy říkali, že už to tak navždy bude. Neboť pamatujte, že ve zdravém duchu je i zdravé tělo.

2019©terapie-aw.cz