Nebezpečí často bývá ukryto v tom, že přání, které vyslovíme je „pouze“ z roviny našeho ega, našich vědomých či podvědomých hladin. Přání, která mohou být ovlivněna společenským nebo sociálním prostředím ve kterém se pohybujeme, radami rodičů, přátel nebo čistě jenom příklady z našeho okolí, které mohou svádět k přesvědčení, že „když to zvládl soused, tak to zvládnu taky“.

 

Zda jde o rozhodnutí, které je v souladu s uvědoměním naší duše a o našem skutečném vnitřním pocitu, že koresponduje s cestou životem, s plánovanou zkušeností duše.

Většinou druhým dechem tito klienti potvrzují, že v realizaci jejich přání mají neustále spoustu problémů a nezdarů, jako by byla cesta doslova zahrazena spoustou překážek, na jejichž zdolávání jim docházejí síly. A ty by chtěli v terapii odstranit.

 

Problém ale může často ležet v rovině ego – duše a jejich vzájemném nesouladu. Nesnažili se odlišit od toho, zda jejich pocit nepramení pouze z pozice ega a v tu chvíli s Vesmírem, Bohem nebo se Zdrojem, ať už použijeme jakékoliv označení, nemá nic společného, nebo zda jde skutečně o uvědomění o své cestě na nejhlubší úrovni, které jsme ve fyzických tělech schopni učinit. Potom můžeme mít i plnou důvěru v to, že se naše plány vyplní, neboť při jejich realizaci až zázračně začne vše do sebe zapadat a lidé nebo nové příležitosti, pomocné ruce na této správné cestě nám jdou doslova naproti.

 

V terapiích používám příměr s dvěma prodavači jablek. Dva stejné identické stánky na jednom náměstí, podobná jablka. U jednoho stánku je dlouhá fronta, prodejce nestačí doplňovat nové bedýnky. U druhého je prázdno. Tento prodejce krčí nos a nechápe, v čem je problém. Z materiálního hlediska, pokud příklad zjednodušíme, problém v ničem není. Ale může zde být jeden ze zásadních problémů v duchovní rovině. Ten druhý zkrátka nemá v životě prodávat jablka. Anebo ne teď. Není to jeho cesta. A pokud se bude „vzpírat“ a stále znova zkoušet rozjet byznys v ovocnářství, tak jeho život může být dlážděn nezdary, nepochopením, zlobou, únavou a později i fyzickými selháními provázející stres a nepohodu.

 

A to je jedna z cest, které se v terapiích věnujeme. Zkusit rozpoznat, zda jdeme po správné cestě. Ať se jedná o zaměstnání, podnikání, partnerství, vztahy s dětmi. Učit se umění správně formulovat přání tím, že se snažíme lépe pochopit sami sebe a hlas naší duše.

 

A na chvíli vypnout ego, které nemusí v těchto směrech vždy dobře radit.

 

 

Podobnou zkušeností se zabývá i Neale Donald Walsch, autor knih Hovory s Bohem, tentokrát ve své knize „Kde se potkává Bůh s medicínou“ (český překlad, Omega, kap.3, str.71-73).  Jeho úvahu přidávám:

 

Myslím si, že v přístupu Hnutí nové myšlenky k síle osobního stvoření se skrývá jisté nebezpečí, jelikož můžeme mít pocit, že pokud něco nebylo stvořeno projevem naší reality tak, jak jsme si to přáli, tak jsme v tom selhali a stali se jakýmisi, duchovními selháními“ S pocitem, že to „neděláme správně‘‘.

 

Myslím si, že by bylo chybou, kdyby lidé předpokládali, že to, co si přejí vidět jako projev svého života, po čem touží, aby bylo výsledkem jejich fyzické reality, se objeví bez jakéhokoliv problému. Pokud lidé věří tomu, že se to objeví snadno, jako lusknutím prstu, ale ono se to neobjeví, tak začnou hledat hlubší důvod. Proč se to neobjevilo? A znovu se budou plést.

 

„No, nejspíš to dělám špatně.“ Nebo dospějí k tomu, že si řeknou: „Tohle jsou žvásty. Měl jsem to pochopit už na začátku, vypadalo to až příliš moc dobře, aby to byla pravda!“

 

Takže hodí bez přemýšlení ručník do ringu, jelikož vůbec nechápou proces manifestace a to, co se snažíme pochopit.

 

Díky mým 71 letům zkušeností na této planetě jsem pochopil, že to, co je nám doporučováno hledat, není to, co si usmyslíme a rozkážeme vesmíru a najednou se to pak magicky objeví v našich životech, ať už je to červený kabriolet nebo perfektní životní partner nebo naprosto přesný příjem, který potřebujeme, či jakákoliv další představa, po níž toužíme.

 

Výsledek se málokdy dostaví bez jakéhokoliv našeho selhání. Spíše nám je doporučováno, abychom pochopili, že ten správný a dokonalý výsledek - ať už je to cokoliv - se nakonec objeví. To jsou dvě velmi rozdílné věci.

 

Většina učitelů Hnutí nové myšlenky neučí to, co jsem právě řekl, ale spíše se snaží přesvědčit lidi, že pokud se mohou posunout z doufání, že se něco stane manifestem, k vědění, že se něco stane projevem a poté k tomu opravdu dojde. I kdyby to nemělo být v harmonii s agendou vaší duše.

 

Abych použil své vlastní zkušenosti, tak několikrát v mém životě – třikrát nebo čtyřikrát – jsem opravdu moc chtěl, aby se v mém životě objevily určité věci. Myslím, že dvakrát nebo třikrát to souviselo s mou kariérou. Měl jsem dost velký talent, abych se stal redaktorem velmi uznávaných novin v národním měřítku. A když jsem pracoval pro místní noviny v Annapolisu v Marylandu, sledoval jsem lidi v kanceláři, kterým byla nabízena lepší místa ve větších novinách - v Baltimoru nebo Washingtonu, hlavních metropolitních novinách - a jedné osobě byla dokonce nabídnuta pozice v New York Times. Šel rovnou z malých novin do těch největších.

 

A já tomu nemohl uvěřit - ne tomu, že ostatní dostávali tyto nabídky – ale tomu, že já žádnou nedostal. Začal jsem pevně doufat, že se jednou stanu redaktorem New York Times. Byl jsem mladý muž kolem dvaceti let a myslel jsem si, že si zasloužím takovýto průlom. Nestalo se.

 

Podruhé jsem něco takového zažil, když jsem byl moderátorem talk show v rádiu. Opět jsem si myslel, že bych měl mít možnost povýšení na úroveň těch nejlepších a nejlépe placených moderátorů v Americe. Ale takovou příležitost jsem také nikdy nedostal. A mohl bych tu mluvit o dalších příležitostech, které neskončily tak, jak jsem doufal. Ale smyslem, proč vám o tom povídám, je to, že jsem si v 71 letech uvědomil, že kdyby mi některá z těch příležitostí vyšla, tok bych tu dnes nestál. Takže jsem si jistý, že má duše má velmi jasný přehled o tom, co se má mysl snaží dát najevo. A pokud to není v harmonii s tím, co má duše považuje za perfektní fyzický projev daný individuálním vyjádřením mé duše, tak energie mého života pracuje proti těmto událostem.

 

Všiml jsem si však, že jakmile začnu dělat věci, které slouží vyššímu projevu stavu bytí, jenž odráží agendu mé duše, tak vše najednou zapadá. Myslím to vážně, opravdu vše zapadá!

 

Poslal jsem vydavateli knihu a šance, že nikdy nepublikovaný, úplně neznámý autor, jenž posílá knihu s neuvěřitelným názvem Hovory s Bohem, uslyší od vydavatele něco jako:

 

, Tohle prostě musíme vydat, vždyť ten chlápek mluví s Bohem!“

 

byla jedna ku milionu – ba ještě mnohem méně. Ale kniha byla vydána a prodávala se tak rychle, že se stala bestsellerem v novinách New York Times a držela se tam dva a půl roku. Takže všechno do sebe začalo zapadat.