MENU
Síla naší myšlenky, našeho slova a z něho vycházejícího skutku, který může utvářet náš budoucí život s neskutečnou lehkostí a k naší radosti. Filozofie tohoto náhledu, změna života a jeho rytmu, jeho priorit a také pokora a poděkování v případech, že život nám přináší radost.
Před mnoha lety jsem četl knihu od polského spisovatele Boleslawa Pruse: Faraon, kde ve svém slavném románu popisuje život ve starém Egyptě za vlády faraonů Ramsese XII a XIII.
A právě jedna z kapitol zůstává po všech těch letech stále hluboko v mém nitru a často jsem se k ní vracel, když jsem si přál někomu jinému popsat vlastní pocity, které se mně vybaví při slovech DĚKOVÁNÍ a MODLITBA. Jejich skutečný význam a někdy veliký omyl, který je s těmito dvěmi souvisejícími slovy v jejich konečném pochopení svázán.
Bohuslaw Prus to popsal v následujícím textu s úžasnou lehkostí a pravdivostí, proto jsem jej použil přímo a budu rád, pokud vám jeho přečtení přinese stejný pocit, jako mně před lety.
Boleslaw Prus: Faraon (část kapitoly 23, kdy se Faraon Ramses XII roznemohl a jeho sil rychle ubývalo)
Tehdy mu dvorní lékaři začali nenápadně podstrkovat nejsilnější prostředky k navrácení sil. Do vína i jídla mu přimíchávali napřed popel z koně a býka, později ze lva, nosorožce a slona; avšak tyto silné léky, jak se zdálo, neměly žádného účinku. Jeho svatost omdlévala tak často, že mu přestali i předčítat zprávy.
Jednoho dne padli důstojný Herhor spolu s královnou a kněžími na kolena a uprosili pána, aby svolil k prohlídce svého božského těla. Pán svolil, lékaři ho prohlédli a proklepali, avšak kromě velkého zhubnutí žádné hrozivé příznaky nenašli.
„Jaké pocity má vaše svatost?“ ptal se nakonec nejmoudřejší lékař.
Faraon se usmál.
„Cítím,“ odpověděl, „že přišel čas mého návratu k slunečnímu otci.“
„To vaše svatost nemůže učinit, neboť by to bylo nesmírnou škodou pro lid,“ spěšně poznamenal Herhor.
„Zanechávám vám syna Ramsese, který je lvem i orlem v jedné osobě,“ řekl pán. „A budete-li ho poslouchat, zajisté připraví Egyptu takový osud, o jakém od počátku světa nikdo nikdy neslyšel.“
Svatému Herhorovi i ostatním kněžím přelétl při těchto slovech mráz po zádech. Věděli, že následník trůnu je lvem i orlem v jedné osobě a že ho musí poslouchat. Raději by však měli ještě dlouhá léta tohoto laskavého pána, jehož srdce plné milosrdenství bylo jako severní vítr, přinášející polím déšť a lidem chládek.
Proto všichni najednou padli tváří k zemi a naříkali a leželi tak dlouho na břiše, až faraon svolil podrobit se léčení.
Pak jej lékaři vynesli na celý den do zahrad mezi vonné jehličnaté stromy, krmili ho sekaným masem, napájeli silnými polévkami, čerstvým mlékem a archivním vínem. Tyto posilující prostředky dodaly jeho svatosti na několik týdnů sil, brzy však nastalo nové oslabení, a aby je přemohli, nutili pána, aby pil čerstvou krev telat pocházejících od Apise.
Avšak ani krev telat na dlouho nepomohla a byla třeba se poradit s veleknězem svatyně zlého boha Seta.
Za všeobecné hrůzy vstoupil do ložnice jeho svatosti ponurý kněz, podíval se na nemocného a poradil mu strašnou léčbu.
„Je nutné,“ řekl, „dávat faraonovi pít krev nevinných dětí, denně jeden šálek.“
Kněží i velmoži, kteří byli v komnatě, nad takovou radou oněměli. Potom začali šeptat, že k tomu účelu budou nejlepší děti rolnické, protože děti kněží a velmožů ztrácejí nevinnost již jako nemluvňata.
„Je jedno, čí to budou děti“ odvětil ukrutný kněz, „jen aby měla jeho svatost denně čerstvou krev.“
Pán ležící na loži se zavřenýma očima naslouchal této krvavé radě a úzkostlivému šepotu dvořanů. A když se jeden z lékařů Herhora nesměle zeptal, mají-li začít hledat takové děti, faraon se probudil. Pohledu modrýma očima na přítomné a řekl:
„Krokodýl nepožírá svých mláďat, šakal a hyena dávají život za svá štěňata, a já bych měl pít krev egyptských dětí, které jsou mými dětmi? Opravdu, nikdy bych si nebyl pomyslel, že se mi někdo opováží poradit tak nedůstojnou léčbu.“
Kněz zlého boha padl na kolena a omlouval se, že dětskou krev ještě nikdo v Egyptě nepil, ale pekelné moci prý tímto způsobem vracejí zdraví. Takového prostředku prý se užívá a Asýrii a Fénicii.
„Styď se“ odpověděl faraon, „že v paláci egyptských vládců mluvíš o tak hnusných věcech. Cožpak nevíš, že Féničané a Asyřané jsou hloupí barbaři? U nás ani nejzaostalejší rolník neuvěří, že by nevinně prolitá krev mohla být někomu k užitku.“
Tak pravil rovný nesmrtelným. Dvořané si zakryli tváře poznamenané hanbou a Setův velekněz se potichu vzdálil z komnaty.
Tu se Herhor, ve snaze zachránit vladařův hasnoucí život, uchýlil k poslednímu prostředku a řekl faraonovi, že v jedné z thébských svatyň se skrývá Chaldejec Beroes, nejmoudřejší kněz z Babylonu a nedostižný divotvorce.
„Pro tebe, svatosti,“ řekl Herhor, „je to cizí muž a nemá právo udílet našemu pánu tak důležité rady. Avšak dovol, králi, aby se na tebe podíval, neboť jsem si jist, že najde lék na tvou nemoc a v ničem neurazí tvou svatost bezbožnými slovy.“
Faraon i tentokráte poslechl radu svého věrného služebníka a za dva dny připlul Beroes, pozvaný jakýmsi tajemným způsobem, do Memfidy. Moudrý Chaldejec faraona ani podrobně neprohlédl a dal mu takovouto radu:
„Je nutné najít v Egyptě člověka, jehož modlitby dosahují trůnu Nejvyššího. A když ten se za faraona upřímně pomodlí, získá vládce zase zdraví a bude žít dlouhá léta.“
Když pán uslyšel tato slova, podíval se na zástup kněží, kteří jej obklopovali, a řekl:
„Vidím tu tolik svatých mužů, že když se některý za mne bude chtít pomodlit, uzdravím se…“
A neznatelně se usmál.
„Všichni jsou jen lidé,“ poznamenal divotvorce Beroes, „a proto se ne vždy mohou naše duše povznést k Věčnému. Poradím však tvé svatosti neomylný způsob, jak najít člověka, který se modlí nejupřímněji a nejúčinněji.“
„Ano, zjev mi ho, aby se mi stal přítelem v poslední hodině života.“
Po kladné odpovědi pánově požádal Chaldejec o komnatu, která má jen jedny dveře a kde nikdo nebydlí. A téhož dne, hodinu před západem slunce, tam poručil jeho svatost přenést.
Čtyři nejvyšší kněží oblékli faraonovi nový lněný šat, odříkali nad ním velkou modlitbu, která zaručeně zahání zlé mocnosti, posadili pána do jednoduchých nosítek z cedrového dřeva a zanesli ho do oné prázdné komnaty, kde byl jen malý stolek.
Tam již čekal Beroes, který se modlil tváří k východu.
Když kněží odešli, zavřel Chaldejec těžké dveře místnosti, vložil si na ramena nachový pruh látky a na stolek před faraona postavil kouli černé barvy. Do levé ruky vzal ostrou dýku z babylonské oceli, do pravé hůlku pokrytou tajemnými značkami, a touto hůlkou nakreslil kolem sebe a faraona ve vzduchu kruh. Potom se obrátil postupně ke všem čtyřem světovým stranám a zašeptal:
„Amorul, Taneha, Latisten, Rabur, Adonaj… Slituj se nade mnou a očisti mě. Otče nebeský, milostivý, a milosrdný… Sešli na svého nehodného služebníka své svaté požehnání a vztáhni všemocné rámě na zarputilé a vzpurné duchy, abych mohl v klidu rozjímat o své svatém díle…“
Umlkl a obrátil se k faraonovi:
„Mer-amen-Ramsesi, veleknězi Amonův, vidíš v černé kouli jiskru?
„ Vidím bílou jiskérku, která se vznáší jako včela nad květem…“
„Mer-amen-Ramsesi, dívej se na tuto jikru a nespouštěj z ní oči. Nehleď napravo ani nalevo, na nic, co by se objevilo.“
A znovu zašeptal:¨
„Baralanensis, Baldachiensis, jménem mocných knížat Genoi, Lachiadae, mistrů pekelné říše, vyvolávám vás a vyzývám vás mocí nejvyššího majestátu, kterou jsem obdařen, zaklínám vás a rozkazuji…“
Tu se faraon potřásl odporem.
„Mer-amen-Ramsesi, co vidíš?“ ptal se Chaldejec.
„Za koulí se objevuje jakási hrozivá hlava… Rudé vlasy má zježené, tvář zelenou, zřítelnice stočené dolů, takže je vidět jen bělmo, ústa široce otevřená, jako by chtěla křičet.“
„To je strach,“ řekl Beroes a obrátil ostří dýky ke kouli.
Náhle se faraon sehnul až k zemi.
„Dosti…“ zvolal. „Proč mě tak mučíš? Unavené tělo si chce odpočinout, duše touží odletět do krajiny věčného světla, a vy nejenže mě nenecháte umřít, ale vymýšlíte ještě nové trápení. Ach, nechci!“
„Co vidíš?“
„Od stropu se znovu spouštějí dvě pavoučí nohy, strašné, silné jako palmy, chlupaté, zakončené háky. Cítím, že se mi nad hlavou vznáší pavouk nestvůrné velikosti a že mě ovíjí sítí z lodních lan.“
Beroes bodl dýkou do výšky.
„Mer-amen-Ramsesi,“ řekl znovu, „stále hleď na jiskru a neohlížej se do stran. Toto je znamení…“ šeptal. „Jsem mocně vyzbrojen pomocí boží, jsem předvídající a nebojácný a vyvolávám vás ze zakletí… Aye, Saraye, Aye, Saraye… Ve jménu všemocného a věčně žijícího Boha…“
V té chvíli se na faraonově tváři objevil klidný úsměv.
„Zdá se mi,“ řekl pán, „že vidím Egypt, celý Egypt. Ano, to je Nil…poušť… Zde Memfis, tam Théby.“
Viděl opravdu Egypt, celý Egypt, nikoliv však větší než alej, vedoucí zahradou k jeho paláci. Zvláštní obraz měl však tu vlastnost, že obrátil-li faraon svou pozornost bedlivěji na některý bod, rozrůstal se hned tento bod do skoro skutečné velikosti.
Slunce již zapadalo, zalévajíc zemi zlatě nachovým světle. Denní ptáci se chystali ke spánku, noční se budili v úkrytech. V poušti vyli šakalové a hyeny a celý den podřimující lev protahoval své mohutné tělo, chystaje se na lov za kořistí.
Nilský rybář spěšně vytahoval sítě, velké dopravní lodě přistávaly u břehů. Unavený rolník snímal z ramena studně okov, kterým po celý den nabíral vodu; jiný se s pluhem pomalu vracel do své hliněné chýše. Ve městech se rozsvěcovala světla, v chrámech se kněží scházeli k večerní bohoslužbě. Na silnicích se usazoval prach a vrzající kola vozů umlkala. Z vrcholů pylonů se ozývalo táhlé volání, vyzývající lid k modlitbám.
Za chvíli faraon s údivem zpozoroval cosi jako hejno stříbřitých ptáků vznášejících se nad zemí. Vylétali z chrámů, paláců, domů, dílen, nilských lodí, vesnických chalup, ba i z lomů. Zpočátku každý z nich letěl do výše jako střela, ale pod nebeskou klenbou se setkal s jiným stříbřitým ptákem, který mu bránil v cestě, ze všech sil do něj vrazil – a oba padali mrtvi k zemi.
Byly to odporující se lidské modlitby, které si navzájem překážely proniknout k trůnu Věčného.
Faraon napjal sluch. Zpočátku k němu dolétl jen šelest křídel; brzy však dokázal rozeznávat slova.
A tu slyšel nemocného, který se modlil za navrácení zdraví, a zároveň lékaře, který prosil, aby jeho pacient stonal co nejdéle. Hospodář prosil Amona, aby chránil jeho stodolu a stáje; zloděj vztahoval ruce k nebi, aby mohl nerušeně odvést cizí krávu a naplnit si pytle cizím obilím.
Jejich modlitby na sebe narážely jako kameny vymrštěné prakem.
Poutník v poušti klesal na písek, žebraje o severní vítr, který by mu přinesl kapku vody, námořník bil čelem o palubu, aby ještě týden vál východní vítr. Rolník chtěl, aby rychleji vysychalo bahno po záplavách, chudý rybář žádal, aby bahno nevyschlo nikdy.
A jejich modlitby se vzájemně rozbíjely a nedosáhly Amonových božských uší.
Největší hluk se vznášel nad kamenolomy, kde trestanci, připoutaní jeden k druhému, trhali pomocí dřevěných klínů nasáklých vodou ohromné skály. Tam skupina denních dělníků úpěnlivě prosila o noc, aby mohla jít spát, zatímco skupina nočních dělníků, probouzená dozorci, se bila v prsa, aby slunce nikdy nezapadlo. Tam se kupci, kteří kupovali nalámaný a opracovaný kámen, modlili, aby bylo v lomu co nejvíce trestanců, kdežto dodavatelé stravy při modlitbě vzdychali, aby dělníky hubil mor a jim tak rostl zisk.
A tak ani modlitby lidí z lomů nedolétly do nebe.
Na západní hranici spatřil faraon dvě armády připravené k boji. Obě ležely v písku a vzývaly Amona, aby vyhubil nepřátele. Libyjci přáli hanbu a smrt Egypťanům, Egypťané proklínali Libyjce.
Modlitby jedněch i druhých se ve vzduchu srážely jako dvě hejna jestřábů a padaly na poušť. Amon je ani nezahlédl.
A kamkoli faraon obrátil unavené oči, všude viděl totéž. Rolnický lid se modlil za odpočinek a snížení daní, písaři se modlili, aby daně vzrůstaly a práce nikdy nekončila. Kněží prosili Amona za dlouhý život Ramsese XII. a vyhubení Féničanů, kteří jim kazili peněžní obchody; nearchové vzývali bohy, aby zachovali Féničany a aby co nejdřív dovolili vstoupit na trůn Ramsesovi XIII., který zkrotí zvůli kněžského stavu. Lvi, šakaly a hyeny vyli hladem, žádostiví čerstvé krve; jeleni, srny a zajíci vycházeli s úzkostí ze svých úkrytů, toužili po zachování bídného života, alespoň ještě jeden den. A přece pravila zkušenost, že i této noci jich musí několik zahynout, aby šelmy nepošly hladem.
A tak byl všude na světě rozpor. Každý chtěl to, co jiné naplňovalo děsem, každý prosil o vlastní dobro a neptal se, nezpůsobí-li škodu bližnímu.
Proto jejich modlitby, třebaže byly jako stříbřití ptáci vznášející se k nebi, nedocházely vyslyšení. A božský Amon, k němuž nedolétal ze země žádný hlas, si opřel ruce o kolena a víc a víc se hluboce zamýšlel nad svým vlastním božstvím, kdežto na světě stále častěji vládla slepá moc a náhoda.
Náhle zaslechl faraon ženský hlas:
„Psujáku! Psujáčku! Pojď domů, nezbedo, už je čas k modlitbě.“
„Hned, hned!“ odpovídal dětský hlas.
Vládce pohlédl tím směrem a spatřil ubohou chatrč dobytčího císaře. Její majitel právě končil při odlesku zapadajícího slunce soupis, jeho žena drtila kamenem pšenici na placky a před domem běhal a skákal jako kůzle asi šestiletý klučina, který se smál, ani nevěděl čemu. Opájel ho asi večerní vzduch plný vůní.
„ Psujáku! Psujáčku! Honem se pojď pomodlit…“ opakovala žena.
„ Hned! Hned!“
A zase lítal sem a tam a bláznivě se radoval.
Když matka viděla, že se slunce začíná hroužit do písku pouště, odložila kámen, a vyšla na dvůr a chytila chlapce poskakujícího jako hříbě. Vzpíral se, ale nakonec podlehl přesile. Matka ho vtáhla do domku, posadila ho na podlahu a přidržela si ho rukou, aby jí zase neutekl.
„Nevrť sebou,“ řekla, „podstrč si nohy a seď rovně, sepni ruce a drž ve výši. Ty nehodné dítě!“
Hošík viděl, že se už modlitbě nevyhne, a aby se co nejdřív zase dostal ven, pozdvihl zbožně oči i ruce k nebi a tenkým hlasem udýchaně pravil:
„Děkuji ti, dobrý bože Amone, že jsi dnes tatínka ochránil od nehod a mamince jsi dal pšenici na placky. A co ještě? Že jsi stvořil nebe a zemi a seslal jí Nil, který nám přináší chléb. A co ještě? Aha, už vím! A ještě ti děkuji, že je venku tak hezky, že rostou květiny, že zpívají ptáci a že palma plodí sladké datle. A za ty dobré věci, které jsi nám daroval, ať tě všichni milují jako já a chválí tě lépe než já, protože jsem ještě malý a neučili mě moudrosti. Tak a už to stačí.“
„Ty zlé dítě…“ houkl písař, schýlený nad svým seznamem dobytka, „nedbale vzdáváš čest Amonovi!“
Avšak faraon v čarodějné kouli zpozoroval něco docela jiného. Tato modlitba nezbedného hošíka se jako skřivánek vznesla vzhůru k nebesům a třepotajíc křídy se nesla výš a výš, až k trůnu, kde věčný Amon s rukama na kolenou hloubal o své vlastní všemohoucnosti.
Potom se vznesla ještě výš, až do výše hlavy božstva, a zpívala mu tenkým hláskem:
„A za ty dobré věci, které jsi nám daroval, ať tě všichni milují jako já…“
Po těchto slovech bůh, pohřížený do sebe, otevřel oči a z nich na zem vyšlehl paprsek štěstí. Od nebe k zemi nastalo nesmírné ticho. Byl konec všem bolestem, všemu strachu, všem křivdám. Svištící šíp uvázl ve vzduchu, lev zarazil skok na laň, zdvižená hůl nedopadla na záda otrokova. Nemocný zapomněl na bolest, poutník zbloudilý v poušti na hlad, vězeň na řetězy. Bouře na moři utichla a mořská vlna, chystající se potopit koráb, se zastavila. A na celé zemi zavládl takový klid, že slunce, již ukryté za obzorem, znovu zdvihlo svou zářící hlavu.
Faraon se probudil. Spatřil před sebou malý stolek, na něm černou kouli a vedle – Chaldejce Beroa.
„Mer-amen-Ramsesi,“ ptal se kněz, „našel jsi člověka, jehož modlitby dosahují podnoží Věčného?“
„Ano,“ odpověděl faraon.
„Je to kníže, rytíř, prorok nebo snad obyčejný poustevník?“
„Je to malý šestiletý hošík, který Amona o nic neprosil, nýbrž za všechno mu děkoval.“
„A víš, kde bydlí?“ ptal se Chaldejec.
„Vím, ale nechci se pro sebe zmocňovat síly jeho modlitby. Svět, Beroe, je ohromný vír, ve kterém lidé víří jako písek a zmítá jimi neštěstí. A dítě svou modlitbou dává lidem to, co jim nemohu dát já: krátkou chvíli zapomnění a klidu. Zapomnění a klid… chápeš, Chaldejče?“
Beroes mlčel.